Jak šel čas... díl 2.

Stavitelé lodí

Vyřezat z kůry lodičku, to není žádný kumšť. Ani omalovat ji pestrými barvami. Stačí jen několikrát máchnout plochým štětcem. A teď si představ loď, na kterou se spotřebuje plných šest tisíc kilogramů barvy. Není to lodička ledajaká; člověk si před ní připadá jako trpaslík. Takové zaoceánské obry u nás v Komárně nedělají. Musíme za nimi daleko. Kam dřív? Třeba do Hamburku v Německé spolkové republice.

VE STÍNU DIVIDEND

Altona. Jedno z hamburských nádraží. Lidé spěchají, spěchám s nimi. Stánky s pohlednicemi vlevo, stánky vpravo. Proud mne unáší, pozdrav pošlu jindy. Skrumáž před automatickými trezory. Za desetifenikové mince je možno si tu uložit zavazadlo.

Před nádražím auta: Volkswagen, Mercedes-Benz a mnoho jiných. Vidím Felicii. Mladá Boleslav, ahoj! Lidé mizí někam dolů, kde je veliká značka U. Není tam hostinec U Bumbrdlíčka, ale stanice podzemní dráhy, U-Bah. V ulicích jezdí S-Bahn a tramvaj, neboli elinka.

"Taxík, taxi!"
"Přejete si šéfe?"
"Potřebuji se dostat do přístavu, do nějakých 1oděnic."

Černá mercedeska vyráží vpřed, taxikář hledá skuliny v živém provozu. St. Pauli. Proč neodbočil k labskému tunelu? Spojuje podzemí a pod vodou v délce 1450 m pravý břeh Hamburku s levým, který je členitý a kde jsou hlavní přístavní zařízení. Tunelem mohou jezdit auta; před válkou je snášely dolů mohutné výtahy. V roce 1911, kdy byl tunel dokončen, viděli v tom lidé zázrak techniky. Dnes je pouhou pozoruhodností.

Radnice, voda, labutě. Střed velkoměsta. Auto má zelenou a konečně odbočuje doprava. Železný most přes Labe býval dříve ozdobený věžemi a falešným hradním cimbuřím. Sloužil autům i železnici. Věžičky jsou pryč a také vlaky mají nový, podobný most vedle. Taxikář zastavil před branou Howaldtswerke. Nastavil dlaň a řekl si moc peněz. Doběhnul mne. Přece jen mě mohl svézt labským tunelem, ale viděl cizince a zvolil delší cestu- Cožpak vypadám na to, že si jdu do loděnic koupit zaoceánský parník?

Ani by mi ho na počkání neprodali. Zámořské lodě se nepečou jako housky. Lodní šroubek váží maličkost, nepočítá se to ani na kila, ani na metráky. Do tankové lodě se vejde 77 000 tun nafty. Trvá to nějaký měsíc než se nový kolos vyrobí.

Průvodcem je pán se zlatými brejličkami: "Snímeček? Můžete; nemáme strach, že byste nám v Praze na Vltavě dělali konkurenci. Ale kdybyste byl z Rostoku..." Začíná s výkladem. Nestačím otáčet hlavou nalevo napravo.

"Tady je správní budova, zde konstrukční kanceláře, sklady. Příprava materiálu, strojní dílny a... jak prosím? Aha, ta vysoká věž. slouží k projekci."

Zastavují se, chci podrobnosti.

"Všechny výkresy a plány se u nás dělají ve stejně zmenšeném měřítku. Potom je promítáme s vrcholu temné věže dolů. Zvětšený obraz na podlaze věže se rovná skutečné velikosti. Můžeme promítnout přímo na plechy celé díly. Rozřezání už je maličkostí."

Pro pána s brejličkami je řezání několikapalcových ocelových plátů maličkostí. Věřím mu. On to totiž nedělá, ale dělníci.

"Dělníkům se u nás pracuje dobře. Závod jich zaměstnává osm tisíc, když jdou obchody, i dvojnásobek. Dělníci si nemohou naříkat, mají u nás klidnou...

"heeeéééheeeéééheeeéééééé...

Dělníky, kteří vedou v Howaldtswerke klidný život, opouští klid.

Poplach? Ne, polední přestávka. Polovička zaměstnanců úprkem běží do kantíny na oběd. Jdu za nimi. Závodní jídelna: Tisíce strávníků v dlouhých řadách na jedné straně pultu. Na druhé více než sto modře oblečených kuchařinek štafetovitě naplňuje misky a talíře. Všechny pohyby jsou úsporné a rychlé. Deset minut je krátká doba.

Teplá borůvková polévka i hlavní jídlo mizí z talířů. Obrovský sá1 se, vyprazdňuje. Práce znovu začíná. Průvodce mi hrdě vysvětluje: "Náš závod doplácí každému strávníkovi na oběd osmdesát feniků. Dělníka stojí oběd marku šedesát až dvě marky. Nedovede vysvětlit, proč, polovina dělníků se těchto výhod zříká.

Mohutné doky. Nad nimi kus ocelová konstrukce. V širokém loži, podepřeny silnými dřevy, vyrůstají noví zaoceánští obři. Někde jen pár žeber, jinde už jsou vidět stěny. Ke spuštění je připraven pyšný San Nicolas. Zítra se sejdou zástupci akciové společnosti s objednavate1i, rozbijí o příď láhev šampaňského na znamení křtu.

Při stavbě lodi každá tuna nákladu, kterou loď uveze, stojí výrobně 13 000 až 15 000 západoněmeckých marek. Howaldtswerke produkují za rok lodě přibližně s celkovou nosností 200 000 tun nákladu. Mohou tedy vydělat až 300 000 000 marek. Dělnické mzdy činí v průměru tři marky na hodinu, i když svářeč si vydělá jen 2,20. Na mzdách a platech vyplatí společnosti ročně okolo 57 408 000 marek. 242 592 000 připadne na nákup materiálu, investiční výstavbu, obnovu strojového parku, reklamu, reprezentaci atd. Přesto nějaký ten miliónek Pro koho? Pro akcionáře.

Jsou to lidé, jejichž ruce nespojily nikdy ani jeden svár. Berou bez práce největší zisky jedině proto, že mají modré nebo růžové lístečky, kterým se říká akcie. Ale aby to v kapitalistické společnosti znělo slušně, nazývají takové neslušné příjmy d i v i d e n d y.

Dělníci teď nemají čas o tom hovořit. V dešti jisker pracují svářeči, bůhví proč, bez ochranných brýlí. Jeřáby snášejí těžké díly a usazují je na správné místo. V plovoucím doku dokončují lidé v pracovních kombinezách opravu starší lodi. I z toho plyne společnosti zdroj příjmů.

Mého průvodce kdosi zastavil: improvizovaná provozní porada: Využívám to a zkouším konverzaci se starším dělníkem:

"Dovolenou? Pracuji u firmy sedmnáct let a podle zákona mám nárok na osmnáct dnů. To je jako nic.

"U nás byste měl dovolenou čtyři týdny."

"Vím, Československo je socialistickou zemí. Ale u nás? Znal jsem Ernsta Thälmanna. Bojoval za naše práva. Fašisté ho... však víte. Mám neustále strach, abych nebyl nemocný. Kamaráda stála nemoc, ačkoliv je pojištěný, všechny úspory. A nevěřte moc tomu v brejlích. Sloužil nacistům. A jak!"

Prohlídka končí. Můj průvodce se na začátku zmínil o Rostoku v Německé demokratické republice. Co kdyby se tam někdo z ABC vypravil? Jsou tam loděnice, kde si dělníci vládnou sami.

NEPTUNOVCI

Rostokem prošla válka. O historii města musí proto moji průvodci jen vyprávět a ukazovat, kde co bylo. Střed města tvoří dnes jen samé novostavby, mezi nimiž se těch několik máto zbytků slavné minulosti přístavního města téměř ztrácí. Ale to nové, co tady po válce pracující lid Německé demokratické republiky postavil, bylo přizpůsobeno tradiční tváři slavného města.

Auto projede z hlavní třídy do svažující se uličky - a stojíme na břehu moře. Přátelé z redakce časopisu Fröhlich sein und singen (Buď vesel a zpívej - pozn. aut.), mojí průvodci na cestě Německou demokratickou republikou mě ujišťují, že je to skutečně moře. Mně ta dlouhá, zdánlivě úzká zátoka starého přístavu připomíná spíše širokou řeku s pomalu tekoucími vodami. Dojem zvyšují i lodě, které kotví před námi u malého přístaviště. Nejsou o nic větší než ty, na nichž se vozíme třeba v Praze po Vltavě. Stačí však pohlédnout vpravo - u mola kotví praví námořní obři a nad nimi se naklánějí ramena přístavních jeřábů, to je starý přístav. Stačí pohlédnout vlevo a vidíš úplný les komínů a stožárů, to jsou rostocké loděnice Neptun. Nemusím se tedy o pravosti moře přesvědčovat ochutnáváním vody, která tady, v zátoce, není právě nejčistší.

Rostocká loděnice Neptun má svou tradici. Už sto deset let se tady spouštějí do mořských vln nové lodě. Kdysi v Neptunu dělávalo kolem 3000 lidí. V loděnicích, které jsou dnes národním podnikem, pracuje téměř trojnásobek zaměstnanců, z toho více jak třetina jsou mladí. Dvacet sedm mládežnických kolektivů se stalo hybnou pákou závodu, která pomáhá zvyšovat výrobu a překračovat plán. S mladými lidmi jsme se při naší exkurzi do loděnic setkávali skutečně na každém kroku. Připomněl nám je i podivný nápis napsaný na vysokém komíně: Akce Trabant. Už několik let soutěží v loděnicích o nejlepší zlepšovatele a pro první dva v této soutěži je připravena jako odměna lidový vůz Trabant. Řada dalších nejlepších pracovníků je odměněna zájezdy do zahraničí a jinými odměnami. Akce Trabant se stala v Neptunu značně populární, zvláště mezi mládeží.

V této loděnici je však ještě mnoho jiných zajímavých věcí. jistě i vás by překvapilo, kdybyste najednou v závodě na stavbu lodí spatřili celou sérii jakýchsi cisternových vlečných vozů. To dělníci vyrábějí pro zemědělská družstva speciální vozy na přepravu tekutého krmiva. Loděnice však pomáhá socialistické výstavbě venkova i jinak - třeba výrobou řady zemědělských strojů a různého nářadí. Nebo tím, že z loděnic odešla pracovat celá řada lidí na vesnice.

V mnohých novostavbách se lidé koupají ve vanách, které byly také vyrobeny v Neptunu. Jinde mají pračky, nábytek... a všechny tyto potřebné věci jsou odtud. Pracující z loděnic. je vyrábějí z odpadu a zbytků materiálu mimo plán. Pomáhají tam, kde průmysl ještě nestačí uspokojit rostoucí poptávku, která je samozřejmým projevem zvyšující se životní úrovně pracujících v NDR.

Myslím však, že je na čase, abych také něco pověděl o stavbě lodí. Ty jsou přece tím hlavním a tradičním výrobkem loděnice Neptun. Kvůli lodím jsme sem přišli, ale to ostatní se také vynechat nedá.

První dílny, do nichž jsme vkročili, ani zdaleka nedokazovaly, že by se tady vyráběly lodě. Soustruhy, hoblovky, vrtačky... běžné obráběcí stroje, snad jen obráběné kusy jsou poněkud větších rozměrů. Ale tady! Před jednou dílnou je pravý lodní šroub! Je vyšší než já - tak kolem dvou metrů v průměru. První pozdrav...

V hromadách kovových plátů, které pak míjíme na nádvoří, by také nikdo ze suchozemců loď neviděl. Rozhodně byste ji nehledali ani v halách, kde se nejdříve z rovných plátů autogenem vyřezávají dílce roztodivných tvarů, které se pak v přípravcích různě zprohýbané svařují do větších celků. Nejzajímavější jsou tady svařovací automaty s kotoučem svařovacího drátu. Pojíždějí nad sesazenými plechy a rozhazují do okolí hrstě jisker z oslnivě planoucího oblouku sváru. V loděnicích se provádí přes polovinu všech svárů automaticky. Automatizace se uplatňuje i v řezání plátů.

Teprve v dolní části loděnic, už na břehu mořské zátoky, poznáváš, že z toho všeho - co jsi až dosud viděl přece jen se dá postavit loď. V Hamburku se ještě staví tak, že se nejdříve sestavuje kostra - kýl, žebra - a na to se postupně přidělává všechno ostatní. V Rostoku se předem dělají celé kusy lodního trupu na vedlejších pracovištích a z nich se pak montuje loď. Je to rychlejší a výhodnější.

Na mohutných skluzech, zakuty zatím mezi žebroví jeřábů a lešení, rodí se námořní obři. Dříve tady vyráběli jen malé lodě - dnes velké lodě nákladní, chladicí, jeřábové, trawlery i speciální. Jako třeba výzkumnou loď Michail Lomonosov pro SSSR nebo pohádku Baltického moře, skutečně pohlednou, moderní loď Sassnitz, určenou pro převážení vlaků. automobilů a cestujících ze Sasnice v NDR do Trelleborgu ve Švédsku. Od roku 1954 do roku 1959 tady postavili přes osmdesát lodí. Největším zákazníkem je Sovětský svaz. Další lodě z Neptuna plují pod vlajkami NDR, Bulharska, Albánie, ČSSR, Egypta... i Německé spolkové republiky! Rostočtí loďaři nechtějí ubírat práci svým soudruhům třeba z hamburských loděnic. Západoněmeckému zákazníkovi však možná vadila právě ta výše dividend, která je skryta v ceně lodí, vyráběných v NSR.

Takové jsou tedy loděnice Neptun v Rostoku. Vyprávět o závodním stravování zaměstnanců, lékařské péči, dovolených... to už je, myslím, zbytečné. V NDR jsou samozřejmostí závodní kluby a sanatoria, jesle a mateřské školy i pionýrské tábory pro děti zaměstnanců. Všechno je jako u nás.

Na fotomontáži dole je dok s lodí Sassnitz (loděnice Neptun v Rostoku). Na kresbě vpředu jsou vidět dolní a postranní komory, které se napouštějí vodou, aby se dok mohl potopit. Potom tam vjede loď, která má být opravena nebo prohlédnuta. Po vypumpováni vody z komor se dok vynoří a práce může začít.